Živě z Rakouska

Říká se dovolená, ale kdo ví, jak to s ní vlastně je.

Zákaz vstupu mimo doporučené území. Nebezpečí poznání.

Městečko u lyžařského střediska kdesi ve středu Rakouska, stejné jako desítky a stovky dalších úplně stejných městeček. Splývá mi to s nějakým městečkem, které jsem viděla touhle dobou před dvěma, třemi a pěti lety. Dovolená - někam jet a něco vidět. Ale co? Co je to za vidění, trmácet se přes půl dvou republik proto, abychom se nechali vysadit v kýčovitém alpském hotelu, obklopeni úplně stejnými turisty, jako jsme my? Obklopeni penziony, domy, ubytovnami a obchodními domy, které by ani neexistovali nebýt tohohle masového turismu. Co je to za vidění se všemi hop in hop off autobusy, se všemi rychlolanovkami, okružními jízdami trvajícími nanejvýš čtvrtinu hodiny? Hlavně co nejrychleji, instantní poznání, chceme jen zběžně zachytit dominanty místa, možná pořídit pár fotek, aby bylo vidět, že jsme tu opravdu byli, a pak zase zpátky do těch pohodlných krabiček. Což takhle otevřít oči, zvednout hlavu, rozhlédnout se a doopravdy poznat to město a místo?

Lidé na fasádě kostela se s rostoucí výškou věže měnili v pouhopouhé ornamenty.

Když jsem se první dny procházela po novém prostředí, indiferentní obloha jen umocňovala pocit klamu, který jsem z místa měla. Všechno tak umělé a falešné, vystavěné pro potřeby týdenního útěku z šedivé reality. Pojď zbloudilá duše, nalákáme tě na svítivé výlohy, třpytivé šperky, kávu za euro devadesát, abys měl aspoň na chvíli pocit, že tvůj život za něco stojí. Ale to všechno jen na pár dní nebo nanejvýš týden, protože za tu dobu musíš uvolnit místa pro další kolo. A tak pořád dokola, ale když dojde sníh, město osamí.

Tento dům vyhrál s přehledem cenu nejohyzdnější budovy Schladmingu. Přesvědčit se o tom můžete na čistě faktické fotografii níže.

Na další den sluníčko trochu rozpustilo můj dekadentní cynismus a já zjistila, že město možná opravdu nějakou starou duši má. Nakonec to vlastně vůbec nebylo špatné.

Dva dny jsem zkusila lyžovat. Výsledek: pořád stejná nuda a v dobrém slova smyslu závidím všem, které to baví. Je to ale sranda, koukat se na ty lidi rozdrobené po sjezdovkách a kopcích, to jo. Připomíná mi to babiččiny škubánky posypané cukrem a ty lidi jako rozinky. 

Na další dny mi k příjemně prožitým prázdninám pomohl režim. Ráno vstanu, najím se, učím se, ujdu pět kilometrů dolů, procházím se, učím se fotit domy a mít otevřené oči, ujdu pět kilometrů nahoru, cvičím a saunuju se. Nakonec to vlastně vůbec nebylo špatné, i když se ráno probudím úplně rozlámaná. Třeba zas dlouho takovéhle osamělé volno mít nebudu.