Dávno

Je to už tak dlouho, co jsem nepokládala slova za sebe jinde než ve virtuálních konverzacích, až jsem skoro zapomněla, jak se to dělá. Nejistota kolem jakékoliv věty, kterou by si někdo mohl přečíst, je velká, jenže touha po vyjádření se ještě větší. I k sepsání tak málo krátkých vět se musím jít proběhnout, byť jen na čtvrt hodiny, abych překonala ten velký blok.

Zjišťuji, že se mi skoro nikdy nedaří být aktuální, neboť jsou tohle fotky ještě z prosluněného a radostí naplněného léta.   
  

Je to taková ostuda, nacházet ve složkách fotky staré tři, čtyři, šest měsíců. Sice bych pořád ráda začínala s něčím novým, ale copak to jde, když v pozadí zůstává tolik nedodělaných a nevyřešených věcí? Dlužím sama sobě všechny ty měsíce, kdy jsem opomíjela focení, kdy jsem se snažila postavit zeď mezi sebou a kreativitou.

kaplička naposledy před rekonstrukcí, Pelhřimov, červenec 2016
Možná teď v představách už nějakou dobu stojím a po špičkách přešlapuji před trnitou lesní pěšinkou, kterou mi nikdo předem neprošlapal, a zvědavě čekám, co se bude dít. Nejspíš nic, když se na ni nevydám :-). A tak nezbývá, než přestat přešlapovat a vydat se na cestu. Ta cesta vede ke mně samotné a je nejspíš pěkně dlouhá. Mou největší zbraní mi budiž autentičnost, a proto přiznávám, že vlastně docela nevím, co dělám! Pomalu ale jistě otevírám oči před dospěláckých životem, přičemž se pořád snažím zůstat dítětem, nepřestávat objevovat, nepřestávat se radovat. 

tajemná ruka, zatopený lom.
foceno mým drahým a nejdražším honýškem na jednom pelhřimovském ječném poli.
pole po sklizni, září 2016, s přidaným šumem, protože s objektivem z eosu 300 (juch juch, brzo první film!) se nedobře ostří.














































































úlek, září 2016
A co se tím vším snažil básník říct? Že nejjednodušší bude začít nepřímo, psát prostřednictvím něčeho jiného a tím něčím jiným budou v mém případě knihy. Cizí příběhy, které ke mně nějak mluví, jsou totiž také jeden z mnoha způsobů, jak se naučit znát a chápat sám sebe zároveň s poselstvím, které nám literatura už několik stovek let předkládá.

Komentáře

  1. To je milé, přečíst si zase od tebe po dlouhé době něco nového.
    Na blogu najednou jako by mi nešlo se vyjádřit. Taktéž si nemůžu vzpomenout, jak vlastně na to. Snad to zase přijde.
    Fotky naprosto atmo, hlavně ta s tou kapličkou, ta je úplně super. :3

    OdpovědětVymazat
  2. Ta první je jako z kaleidoskopu :).
    Já se zase umím vyjadřovat, ale najednou jako kdyby vše, co si skládám v hlavě cestou domů, bylo nepodstatné. Proč bych to měla lidem říkat? A tak to je. Kdoví.
    A přizpůsobování se dospěláckému životu je úplně stejné jako u mě. V jednu chvíli si přijdu dospělá, a pak se rozbrečím, když nemůžu najít mámu v jiném městě, kam jsme přijely na hřbitov.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji ♡

Populární příspěvky z tohoto blogu

Schladming architektura

Analog číslo 1