f r a g m e n t a c e

Je to už tak dlouho, co jsem nepokládala slova za sebe jinde než ve virtuálních konverzacích, až jsem skoro zapomněla, jak se to dělá. Nejistota kolem jakékoliv věty, kterou by si někdo mohl přečíst, je velká, jenže touha po vyjádření se ještě větší. I k sepsání tak málo krátkých vět se musím jít proběhnout, byť jen na čtvrt hodiny, abych překonala ten velký blok. Zjišťuji, že se mi skoro nikdy nedaří být aktuální, neboť jsou tohle fotky ještě z prosluněného a radostí naplněného léta.      

Cesty vedou tam a zpět a všude někdo na někoho nebo něco čeká. Sochy na věčný klid, kočka před domem třeba na růži nedbale utrženou ze zahrady.

Fotek mám opravdu hodně, neboť po narozeninovém dni do mé výbavy přibyl (s tisícerými díky!) stativ a polarizační filtr. Snažila jsem se zkoumat hlavně domy, protože při slunečném počasí se na odrazech oken nejlépe zkoumá účinek polarizáku, a taky dívat se na ně trochu jinak, ale nakonec stejně skončím s tím, že se na věci dívám a fotím je jako obvykle.

Říká se dovolená, ale kdo ví, jak to s ní vlastně je.